Je dost dobře pochopitelné, že na dovolenou chtějí i lidé, kteří to mají nějakým způsobem komplikované. Přičemž ten pojem „komplikované“ neberte jako nějaké znevažování. Jsou prostě situace, kdy člověk nemá přílišné možnosti a musí tak akceptovat i něco, co by bylo pro jenom trochu odvážného člověka nezajímavé.
A tak není divu, že třeba rodiče s malými dětmi nebo starší lidé třeba se zdravotními problémy cestují raději organizovaně. Koupí si někde zájezd z katalogu a spoléhají se na to, že je cestovka na dohodnutém místě v dohodnutý čas vyzvedne, někdo je „odvede za ručičku“ až do cílové destinace a pak je zase dopraví v pořádku zpátky, se zajištěním všeho, co by mohlo být během takové cesty a dovolené potřeba.
Ale u normálních samostatných lidí už to moc nechápu. Zejména když jde o lidi nepoznamenané totalitou a tudíž zvyklé na otevřený svět a jiné kultury. Protože i já už jsem jiný, a to jsem byl odkojen ještě socialismem, kdy byla ona organizovaná turistika běžná a vlastně často i svým způsobem dokonalá. Což mě ale totálně odradilo od podobných akcí. A když už mizím do cizích krajů, pak většinou sám nebo maximálně s několika spřízněnými dušemi.
A proč necestovat na vlastní triko? Možná tomu někdo nechce věřit, ale poznal jsem už pěkných pár zemí, a troufám si tvrdit, že všude člověk potká dobré lidi. A leckde dokonce spíš než u nás. Takže bát se, že někdo zůstane v nějaké světové končině sám a bez pomoci, mi připadá zcestná. Snad s výjimkou pouště nebo středu neproniknutelné džungle, kde člověk nepotká dobrou duši, protože tam nepotká vůbec nikoho.
A ani cesta tam není problém. Sehnat letenku je hračka, a to v kdejaké cestovce stejně jako na internetu, což mně třeba na webu Čedoku zabere přes internet i s výběrem toho nejlepšího nanejvýš čtvrthodinu, sehnat si přes internet bydlení je ještě větší hračka, a když si řeknete svému ubytovateli, s největší pravděpodobností si vás nechá přivézt z letiště, tedy zajistí vám i dopravu. A na místě vás poučí, varuje, doporučí, nabídne…
Za svůj život jsem uletěl možná tak půl milionu kilometrů všemi možnými směry a byl leckde. A věřím, že když člověk chce, domluví se s lidmi všude. I když někdy jenom rukama a nohama. A co na tom? Za ten zážitek to vždycky stojí.
