Bohužel zde bylo velmi drahé vstupné. Celých padesát halířů pro nás děti, a koruna pak pro dospělé. Dodnes vzpomínám na krásně zelenou vodu plnou chloru, ve které plavalo skutečně kde co. Kdo na koupaliště nechtěl, nebo nemohl, protože neměl na vstupné, mohl přelézt plot, nebo jít pěšky na přehradu asi dva kilometry vzdálenou. Byla to sice hezká procházka, mezi vzrostlými a zrajícími klasy, ale přece jen kapánek delší.
V dnešní době již takové problémy nikdo asi řešit nemusí, protože snad ani není rodiny či domku, kde by na zahradě nestál, nebo nebyl vyhlouben bazén. Za komunistů to bylo něco nemyslitelného, nyní je to však běžný standard.
Inu, proč ne, vstoupili jsme do Evropy a bez bazénu se to nedá. A tak se nemusí dnešní děti nikam plahočit, matky netrnou strachem, že se jim dítě utopí a prostě je situace naprosto jiná. Děti se ráchají pěkně u domu a jsou pod neustálou kontrolou. Tou pak prochází i bazén samotný a samozřejmě i voda v něm. Myslím, že kdyby se dnešní děti měly vykoupat v čem jsme se koupali my, tak by se asi rozpustily.
Voda v bazénu musí být naprosto čistá, a proto se zde se špínou a prachem tvrdě bojuje. Hodně práce zastávají hlavně filtry, ať už kartušové nebo pískové. Ty pískové jsou kvalitativně někde jinde než kartuš, ale kdo momentálně nemá peníze nebo je zatím do pískového filtru nemíní investovat, vyčistí vodu i takto.
Voda však může obsahovat i závady, které nevidíme, může mít špatnou kyselost, nebo prostě nemusí být zcela v pořádku. A to se pouhým okem nezjistí, takže nastupuje další pomocník, a to je bazénový tester. Ten nám prozradí, kde, čeho přidat, nebo naopak, kde něčeho ubrat. Správně by se voda měla „přeměřit“ testerem alespoň jednou za dva týdny. Jde o to, že jakákoli odchylka z normálu by nemusela prospět lidské pokožce, a tak je tato kontrola plně na místě.